Pokračování

Včera jsem byla v Bristolu, docela pěkné městečko... Přijela jsem tam v jednu a kluci už na mě čekali... Víte co to je? Spatřit konečně člověka na kterého se měsíc těšíte? Šílený... Prochodili sme skoro všechno i když sme stále chodili jen v kruhu, kluci nezavřeli tlamy (a pak že já sem ukecaná) a po pěti hodinách jsme se zase rozloučili... A teď čekat další měsíc...

Neni smutný když vám víc chybí lidi se kterýma ste byli dva týdny na campu, než lidi, které znáte několik let? Konečně sem si připadala, jako že si tu Anglii jdu užít :)

Přijela jsem "domů" v jedenáct večer, totálně mrtvá, unavená s teplotou a pořádnou rýmou - super... Celou noc sem teda skoro nezamhouřila oko i když mi příjde že jsem spala minimálně celou věčnost...

Dneska ráno jsem se vzbudila s pocitem naprostýho... Ne, zděšení to není... Asi bych to nazvala zoufalstvím... Už týden čekám na novou rodinu a stále o tom nemám žádné zprávy, proč?

No teď si tu ležím po snídani v posteli, oni jsou v kostele a jediné mé přání je jít si koupit něco slaďoučkého do obchodu... Škoda že v Anglii se nevyskytuje moc pracantů, co by si svůj obchod otevřeli i v neděli...