Začněme tedy včerejším večerem, kdy jsem se konečně dokopala k tomu, napsat esej o non-verbální komunikaci, který jsem měla zadán už dva týdny.
Psala jsem a psala jsem a v jednu hodinu ráno jsem se konečně dostala do postele.
Ráno jsem se vzbudila a velice vážně uvažovala nad tím, že na Key Skills prostě nepůjdu, protože nemám sílu. Přeci jen jsem ale vstala. Pohled z okna byl zděšující, neboť všechno bylo zamrzlé. Navlíkla sem tedy na sebe tílko, tričko, tričko, tričko, svetr, legíny, legíny, ponožky, podkolenky a bundu. Omotala se do šály, na hlavu hodila čepici a na ruce nandala rukavice. Cesta do školy proběhla v klidu. Konečně jsem se do školy dostala za deset minut celá a ne ještě před půl, jak mám ve zvyku.
Na Key Skills mi Sarah zkontrolovala esej (2 minuty) a poslala mě pryč, že mám volno... Super! Hodina čekání! Na Film studies jsem se dozvěděla, že náš herec dneska nedorazí... No nevadí že máme čtyři dny na to natočit film. Domluvili jsme se tedy s Mattem a začli natáčet...
Lidi... Nikdy bych nevěřila, že je tak těžké třikrát během pěti minut předstírat že umíráte a následně 20x během pěti minut předstírat že ožíváte. Jako pardon, kdyby se všichni nesmáli tomu jak při umírání hekám, jak nazývám Mike Johnem, jak se neustále směju když se oživuju a že i když se to po desáté nepovede, vykřiknu nahlas Shit! (jsem v Anglii, tak co čekaj)... Nakonec se to podařilo a jako památku mám tílko od krve (někdo má modrou krev, tak já si nahodila barvu na růžovo) a bezvadnou fotku s klukama. Už se těšim až to sestříháme!
Na cestě domů (která trvala krásnou hodinku a půl) se teprve děly věci.
V prvním autobuse jsem si sedla do prostřed spodního patra. Po chvilce nastoupila maminka s kočárkem a hned za ní druhá. Obě ale měli kočárek pro dvojčata a začli se hádat. Maminka Ruska ječela neustále Rusky že ona tam byla první (myslím že sem jediná kdo rozuměl) a maminka černoška ječela anglicky, že se tam nějak musí vejít obě, stačí když pár lidí vystoupí (jako pardon, dělá si ze mě prdel?). Do toho týpek sedící kousek od místa pro kočárky začal vykřikovat Bloody hell! Shit! Fucking bitches!... tak se černošká maminka pustila i do něj, že jsou tu děti tak Watch your language man! Týpek sedící vedle mě si začal mumlat něco ve stylu I didn´t want to kill but you didn´t give me any chance (jen jsem čekala kdy na mě vytáhne zbraň a zabije i mě). Mně zbývalo jen čekat, kdy se maminky uklidní, nadávajícího týpka si odvezou do něčeho podobného jako Bohnice a mého spolusedícího někam jako na Pankrác.
Aby toho nebylo málo, při nastupování do druhého autobusu vznikla hádka dalších tří maminek s obrovskými kočárky, které zablokovaly celou uličku a lidi se nemohli dostat ani nahoru ani za ně. Po menším boji jsem vyšlápla schody do nebe a posadila se do zadu na naprosto prázdnou pětku. Přede mnou si dva týpci (13-15 let) hráli krásně nahlas svůj HIP HOP! škoda jen, že v těch školách tady nenaučí děti ani číst, chlapci by se dočetli minimálně na deseti nálepkách v autobuse, že mají používat sluchátka... A ano, konečně. Chlapci za zvuků hlasitého Ou yeah, ahaaa! odcupitali ven. Myslela jsem že už bude klid... Jenže to by nebyla Anglie. Přisedli si ke mně na pětku dvě podivně vypadající stvoření. Žena kolem 25 bílé pleti a muž o kousek starší - černoch. Ne že bych chtěla očumovat co kdo v autobuse dělá, ale ono když si tam někdo ubalí jointa a začne to hulit, nejde to necítit. Super!
Zahulená, vynervovaná, vystresovaná a skoro hluchá jsem vystoupila a teď? Spát, spát, nic nedělat, spát a spát... Pondělí škola a úterý...? Juchůůůů Ou yeah, ahaaa...LONDON!
But people? This is ENGLAND!
Příspěvky
